Tyto stránky použivájí cookies

Náše stránky používají technické, analytické, marketingové cookies. Toto vše potřebujeme pro správnou funkci stránek a pro vyhodnocení, jak jsou naše stránky používány. Pro více informací a nastavení navštivte Informace o cookies.

Nastavení
Porovnat produkty
Cesta na sever: Kalábrie, Basilicata - někdy je potřeba zastavit, abys mohl pokračovat

13. květen 2022

Cesta na sever: Kalábrie, Basilicata - někdy je potřeba zastavit, abys mohl pokračovat

Libor Erben je skvělý ultratrailový běžec a Montane ambasador, jehož velkým snem je pohybovat se po svých krajinou. Přinášíme vám pokračování Liborova putování směrem na sever.

Poslední kroky po kluzké kamenné rampě vysoko nad propastí do níž padá s ohlušujícím hukotem masa vody a pak už jen skok. Jsem tu, obklopen vodou, skálama, vzduchem, … hubu vod ucha k uchu, oči zavřený. Na kamenným stupni se ne a ne odpoutat od tohohle místa. Živá voda padající přes stovku metrů přede mě a další desítky metrů za mě. Jako kdyby promývala usazeniny špatného v mém těle i duši a vzala si to s sebou.


Většinu času v posledních týdnech na jihu Itálie mě, nás blažily bohulibý okamžiky, ale to by nebyla cesta života, aby sem tam nepřišel mrak a nálada neklesla. Máš-li čas, tak to bude povídání dlouhý – o naší cestě, o tom jak Jestřába znevážili, jak jsem neuběhl ani pár kilometrů a nakonec ani nešel. 

O tom, že plánování a rozum by měl ustoupit před pocitem, intuicí. Ale tak vod toho začátku což?

Po vylodění na pevnou půdu stařičké Itálie ve Villanově (samotnej jih) skončila moje chvilka řidiče a lodivoda. Šup do kecek a převlíknout do trenek s tričkem, naskládat věci do běžeckýho (chodeckýho) batohu a může se štrádovat do hor. Je to jednoduchý, čím větší kopec, tím víc seš si jistej, že jdeš správně.

Ten den jsem došel k jezeru Lago Rumia v parku Aspromonte, co bys kamenem dohodil od lyžařský vesničky Gambarie. Nadmořská vejška dovede svý, takže zachumlání do merina (ovečky) přišlo vhod. Taky tady už nebyly oranžový pomeranče jako dole, ale holý stromy, zbytky sněhu a … obchůdek s prodotti tipici a jak jinak výbornou kávou. Náš obdiv neznal mezí, páč jsme široko daleko byli jedinejma zákazníkama kromě místních potulnejch psů.

Bíba s Kílou radostně objížděli jezero na kole a odrážedle a s přicházející nocí jsme je chtě nechtě museli sundat a dát chrupat. Ráno nás přivítalo deštěm a větrem, nic co by nás dokázalo rozhodit. Klasická snídaně – namočené vločky v mlíku, kafe u paní v prodotti tipici a už jsem krájel první kilometry obdivujíc bukový lesy nápadně připomínající Jizerky. Les skončil, na náhorní plošině se objevily domy, ale v nich nikdo – zely prázdnotou a vypadalo to, že ne jen sezonní ale že už se tu v „nehostinejch“ podmínkách, daleko od luxusu měst, nechce nikomu žít. 

Sešel jsem prudkej kopec až sem si málem vokopal patama zátylek, dvakrát zastavili místní borčíci v džípech s nabídkou svezení a dotazem kam jdu. Mile jsem je odmítl se slovy, že do Norska a ťapal si dál. 

Krajina se změnila, kilometry mě provázeli stařičký olivovníky mezi kterejma byly natažený sítě na zachycení a sklizeň těch úžasnejch malejch plodů. Ten den jsem došel do města Polistena i s krátkým pokusem o běh, ten brzo vzal za svý při bolesti kolene. Nocování poblíž fotbalovýho stadionu si neužil ani jeden z nás a shodli jsme se, že výběru nocoviště se budeme věnovat víc. 

Naplánoval jsem si cestu – každej den asi 50 kilometrů, což se dá svižně ujít asi za 8 – 9 hodin. 

Nadcházející den už se cesta začala opět vlnit, cesta ubíhala, vesničky s názvy Sersale, nebo Dinami, kde čekala rodina s Jestřábem. Den jsem zakončil během (asi 7km) s velkou nadějí na zlepšení. 

Po předchozí špatný zkušenosti s nocováním, touhou kluků po moři a jednom dni bez cestování, jsme zamířili k pobřeží do městečka z pohlednic – Tropea. Navigace ukazovala směšnejch 45km a asi zhruba stejně minut jízdy. Jaká mýlka – za hodku a půl jsme byli na místě :) provlečeni zákrutama a silnicema na kterejch by si zlámal nohy i mamut. Už během řízení mě začala bolet noha, ne koleno, ale holeň - přikládal jsem to tuhý spojce. 

Tropea – městečko na útesu s klikatejma uličkama, průzračným mořem a výhledem na Stromboli (aktivní sopku na Liparskejch ostrovech). Zdálo se, že jsme odvykli městskýmu šrumu a i když byla mimosezona, necejtili jsme se mezi tolika lidma dobře. Zmrzlina, italská káva na chvíli zaplácne hubu i pocity stísněnosti, ale něco dalšího mi znepříjemňovalo nejen tenhle den. Holeň opuchla, i při pomalý chůzi jsem skoro nemoh došlápnout bez bolesti. Nechám tomu ještě den, namažu a pak to půjde. Vrátil jsem se na trasu, Pajky s klukama poslal na místo, kde jsme se měli setkat na konci dne. 

Rozběhl jsem se … koleno cajk, ale … holeň, flexe a extenze chodidla … no prostě v p...... 

Přes bolest jsem pokračoval a doufal, že tam něco lupne a spraví se to … naopak … lupalo pořád a taky bolelo čím dál víc až jsem nebyl schopnej skoro se pohnout z místa. Proběhlo mnou snad všechno, co jsme absolvovali, abychom na tuhle cestu jeli – prodej chaloupky a děti s Pajky ve starým obytňáku čekající na mě, práce na dálku, všechny ty bezva lidi, který mi dali spoustu materiálu, abych mohl běžet … a moje ego, který se v tu chvíli zhrzeně v příkopě litovalo. Takovej přece nejsem!!!??? 

Ale jít dál nemůžu, zavolám Pajky a pak se uvidí. Pajky mě vyzvedla ve vesničce Vazzano. Má ohromnou intuici, takže často tuší, co se stane. (někdy to člověk nechce slyšet :)))

Nastalo období rekonvalescence, mazání, masírování, reiki, konzultace s fyzioterapeutem a taky mým kamarádem, kterej řekl: „tvoje tělo Ti něco říká, nic není jen tak. Odráží nějakej problém tvojí duše.“ 

Nohu jsem skoro nezatěžoval a zažil jsem něco, co mi – nám už dlouho chybělo – společnej čas všichni spolu, dělat věci dohromady. Odjeli jsme nejdřív do parcu della Serra, naším stanovištěm bylo místo uprostřed lesů u říčky a dvou jezírek – úplná očista. V rámci možností mejch jsme navštívili posvátný místa u Serra San Bruno, lesy s obříma jedlema, jeden z největších klášterů v Itálii – Certosa, městečko Mangiana s přírodním parkem obstarávaným lesními carabiniery. 

Kluci se zlepšili v ovládání svejch strojů – kola zlaťáka a odrážedla. Kilous na odrážedle začal sjíždět i schody, Bíba jezdí na kole ve stoje a skoro bez držení. Opejkáme v lese na grilech, prostě balada. S horšícím se počasím jsme sjeli k moři Jónskému, ale nějak nás to nechytlo. Snad jedině návštěva hradu Castello di La Castella stála za to. Z pevniny se k němu šlo po šíji vystlaný kamenama a samotná prohlídka za silnýho větru byla taky zážitek. Jakmile to šlo a počasí víc přálo, zamířili jsme do hor – tentokrát Parco Nazionalle della Sila. V latině Sila (italsky Selva) znamená les a tenhle je nekonečnej. V závislosti na nadmořský vejšce jsou tu kaštanový, javorový, jedlový, borovicový a v nejvyšších partiích bukový lesy či přímo pralesy. Z náhorní plošin se ostře zařezávají údolí s vodopády, ke kterejm je přístup po neviditelnejch pěšinkách. 

Kilián je odmala fascinovanej vodopádama a tady je jejich ráj. Od městečka Sersale se Jestřáb vyšplhal nad 1600 metrů nad mořem a pak uprostřed parku po 2 dny využil pohostinnosti jezera Lago di Ampola, lemovanýho staletejma borovicema, větvema silnejma, rozpaženejma, hrdě stojícíma nad jezerem. Koupání v chladnejch vodách jezera nemělo chybu, stejně jako v tůních pod vodopády. Noha postupně splaskla a schopnost chůze alespoň na pár kilometrů se vrátila.

Běh se stále zdá bejt nemožnej, padlo tedy rozhodnutí – zkusím to na kole. (Pajky mi to říkala již pár dnů zpátky) a fyzioterapeut to taky doporučil i v rámci rehabilitace. Zase bojovala hlava – na kole jsem nějakej ten pátek nejezdil a jasně jsem řekl, že poběžím. Tak jo, pojedu na kole a postupně budu přidávat zase běh, až bude noha silná, kola nebude třeba. Opět mi pomohl kamarád Tomáš – poslal mi druhej den kolo a ne ledajaký – gravel, takže můžu jezdit v terénu i po silnici. Samolitr i poslání není jen tak a druhej den mi Tomáš volá, že zapomněl ve všem shonu přibalit přední kolo. Takže další balík a museli jsme poslat informaci přes naší italskou kamarádku, že paní do města Cosenza přijdou balíky dva.

Času tedy je ještě dost, vyrážíme nejdřív k moři tentokrát Tyrhénskému. Dokupuju ve městě Lamezia Terme pár věcí na kolo, dáváme si zmrzku, po který se kluci vždycky klepou jak ratlíci. Nejdřív se klepou radostí na ní a vzápětí zimou po ní :) Je večer, takže hledáme místo na spaní. U pláže na promenádě, s kterou nesousedí vůbec nic, parkujeme. Přilehlej borovicovej lesík nás chrání před větrem a nedaleko je zapíchlej druhej obytňák, což někdy na podobnej místech dává lepší pocit. Ráno zjišťuju, že v obytňáku je německá rodina se 4 dětma. Dáváme se do řeči, rodinka je na cestě už 4 roky a procestovali celou Evropu. 2 z dětí se narodili po cestě – paráda. 

Naše děti se seznámili a vyrazili jsme na pláž. Opět intuice Pajky – po pár minutách se vracíme k Jestřábovi jen pro maličkost. Pajky se mě ptá, jestli sem nechával otevřený okno, ale to vzadu nikdy neotvírám. Kouknem pořádně a zjišťujeme, že okno nějakej nezbeda vylomil a odnesl si pár našich věcí s sebou. Jak je to možný? Byli jsme 50 metrů od Jestřába? 

Nejvíc nás mrzí foťák s fotkama našich dětí od mala, disk s fotkama a datama firmy a hodinky, který mám půjčený na tuhle cestu. Snad ty věci někomu pomůžou… Policie přijet nechtěla a tak jsme jeli my za ní. Carabinier se mnou sepsal protokol, na auto se ani nepodíval, poplácal mě po rameni a řekl, ať zavolám, když uvidim něco podezřelýho. Nevim, jak bych obstál v jeho roli v Čechách, moje 8 letá zkušenost a přístup u Policie je rozdílná. Co bylo ale nejdůležitější – ten zloděj v nás zasadil semínko podezíravosti. Za celou dobu, co jsme bydleli v Ráji, jsme nikdy nic takovýho nepocejtili. Auto odemčený, domek nejednou taky a najednou se mám bát? Věci jsou jen materiál, ale kluci a Pajky?

Trochu odbočím k otázce materialismu – jakmile zabrousíme do města, vesnice, ale i parků, kde je pohyb lidí, setkávám se s tím. Navoněný paničky, na podpatcích, kabelky na zlatejch řetězech, nablejskaný auta, …. v čem je to lepší než „obyčejný“ pohodlný věci. A pohledy, častý hodnocení rádoby smetánky těch, kteří nemaj nablejskaný boty, zlatý řetězy. Znám i spoustu lidí, který jsou v dobrý finanční situaci a nemaj zapotřebí to ukazovat. Svůj život vychutnávaj plnejma douškama bez okázalostí. Prožitek, radost, láska, příroda – vypadá to jako klišé, ale to jsou hodnoty. Jestli má někdo potřebu si k tomu dopomáhat cetkama, prosím, jen ... je to skutečná radost? Nejsou ty lidi sami sobě vězni, nezřizujou si pojistky, alarmy a další věci, protože se bojí, že o to přijdou?


Po incidentu se zlodějem a policií jsme přejeli na jiný místo. Domluvili jsme se s Janem a Jessicou (německou rodinkou), že další den strávíme spolu … měli jsme si co říct a návrh večerní sklenky vína jako zapomenutí na dnešní den, jsme přivítali. Strávili jsme spolu další 2 dny, dozvěděli se spoustu informací, naše děti prožily dny spolu v radosti, jejich děti se naučily na kole, který jim Bíba půjčil a já zase měl možnost vyzkoušet si na skládacím kole, jestli jsem s to šlapat. U místní stařenky se povedlo nakoupit spoustu ovoce, vajec, že to slepicím muselo natrhnout řiťku a olivovej olej. 

Jan s Jessicou a 4 dětma pokračovali na Sicílii a my ještě den u moře a pak zpátky do hor. Druhá strana parku delle Serre, ta blíž k Jónskýmu moři je nezapomenutelně krásná. Kilík ve fascinaci z vodopádů, Bíba z projížděk na svým kole Zlaťákovi, pitná voda z pramenů, kterou se nebojim prohlásit za živou. 

Jeden den ráno se u Jestřába objevili 2 štěnátka – vyhublá a bojácná. Po pár piškotech zmizel stud a strach, takže půlku dne nás následovala na každým kroku. Počasí zase přerušilo náš pobyt vysoko v horách, konečně se blížil příjezd kola. Sjeli jsme níž, ale k moři se nám nechtělo – objevili jsme městečko Gerace na úpatí hor, posazenýho na skalách. Narozdíl od pobřeží a hodně vesniček bylo čistý, vyložený místním kamenem a historií delší než pamatuje Ježíš. Stejně tak další dny u vesniček Stilo, Bivongi, kde jsme parkovali u řeky evokující milovanou Mumlavu. Tak se nám tam líbilo, že jsme pobyli 3 dny, Bíba chytil náhodou svojí první rybu, tůně na řece byly bazénem a malej stánek s kafem jsme denně stihly 2 krát navštívit. 

Po dlouhý době jsem zkusil běže– už pocit, kdy si zavazuješ kaničky, zrychlí se ti tep a pak vyběhnutí. Představuju si, že jen let může bejt svobodnější. Vyběhl jsem k vodopádu, kde začíná tenhle článek. Mrazí mě už jen když teď píšu tyhle řádky. Kilometry od nejbližší vesnice, uprostřed lesů… při seběhu se ozvala zpátky bolest holeně, takže vím, že ještě nepřišel čas, abych mohl běžet.

Přejeli jsme do Cosenzy vyzvednout tolik očekávaný kolo. Četli jsme o historickým centru, kam jsme se po vyzvednutí kola vydali. Vysoký starý budovy, s až hrůzostrašnou atmosférou za bílýho dne. Místo, který Tě něčím láká a zároveň v Tobě hlodá červík strachu z neznámo čeho. Kolo sestaveno, naloženo do Jestřába a přesun ve večerních hodinách do vesničky Vazzano, kde jsem před víc jak 3 týdny došel zlomenej jak zavírací špendlík.

Ráno se probouzíme do slunečnýho dne na parkovišti poblíž malýho náměstíčka. Čas tu nespěchá, místní mě zdravěj a ptaj se, jestli sem ten z obytňáku. Připravím kolo, mezitím přiklusá stařenka a ptá se, jestli chceme vejce. Zdvořile se jí ptám, zda má i nějaký ovoce. Ani ne za 5 minut je zpět s taškou plnou pomerančů a vajec. Dávám jí pár eur, ale odmítá a jak se rychle objevila, tak zmizela. Skoro jsme nestačili poděkovat. Loučím se s Bíbou, Kílou a Pajky, sedám na kolo, roztočím nohy a jedu...

Starší články o Cestě na sever a jak to vše začalo:

2. Cesta na sever: přeběh ostrova Slunce - Sicílie

1. Prodej dům, vezmi rodinu, vyraž na sever…

← Zpět na seznam článků