Porovnat produkty
Zraněn, ale ne vyřazen

10. květen 2021

Zraněn, ale ne vyřazen

Každé úsilí znamená, že zítra budete zdatnější, odolnější a silnější než včera a o den blíže svému cíli. Zranění může zbrzdit vaše sny, ale ne zastavit. Neznamená to, že musíte přestat dělat vše, co milujete, jen to znamená, že je potřeba se přizpůsobit. Svoji osobní zkušenost, jak čelit zranění a poučit se z něj, popisuje Katy Parrot, Montane UK Ambasadorka.

„Bohužel Vám musím sdělit, že máte přetržený přední zkřížený vaz“, povídá mi doktor. „To bude v pohodě a zítra můžu běžet závod“ odpovídám 20 minut po úrazu pod vlivem fentanylu, kdy mám pocit, že se vznáším jako drak.

Přední zkřížený vaz (PZV) je jeden z více vazů, které pasivně drží koleno pohromadě. Poranění předního zkříženého vazu je jedním z nejčastějších sportovních úrazů vůbec.

Od té doby, pokaždé když jsem slyšela „lupnutí“, mi znělo v uších „budeš nejhorší pacient všech dob, dávno by z tebe byla milionářka“. Začala jsem tomu věřit, ale ve skutečnosti jsem překvapila samu sebe tím, jak jsem se přizpůsobila koloběhu prohlídek, trápení se zraněním, podstoupení náročného chirurgického zákroku a zejména velké změně v mém dosavadním životě, i když dočasné.

Nikdy nezapomenu na den, kdy se mé levé koleno rozhodlo, že je vyrobeno ze sýra. Bylo to v pondělí ráno, čtyři týdny na kurzu All Arms Commando (namáhavý britský vojenský výcvikový kurz). Právě jsem vylezla na vrchol 9-ti metrového lana se závažím kolem pasu a puškou na zádech. Poté jsem vyrazila vstříc své noční můře – postavit se tváří v tvář 2 metrové zdi. Vzhledem k tomu, že měřím necelých 160 cm (prostě skoro jako hobit), připadala mi tato překážka pokaždé jako zdolání Everestu. K mému překvapení, to sice nebylo příjemné, ale podařilo se mi na ni vylézt, překonat a přistát na zem… RUP!!!

Bolest byla mimo graf – z úst jsem vydala zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšela. Zpočátku jsem se bála i podívat, měla jsem pocit, že moje levá noha bude vypadat jak preclík. Naštěstí noha působila celkem rovně.

Po absolvování rentgenu a magnetické rezonance se ukázalo, že mám přetržený přední zkřížený vaz, rozdrtil se mi meniskus, dál pár drobných zlomenin a poranění posterolaterálního koutku. Chirurgové mi dávali minimální šanci a potvrdili nutnost rozsáhlé operace. Dostála jsem opravdu svojí povahy – nedělám věci polovičatě.

Budu-li upřímná, první dva týdny po úraze byly jako jízda na emocionální horské dráze. Velká část mého života a práce vyžaduje být zdravá a aktivní, takže informace, že mám před sebou rok nebo více rehabilitace, bylo docela zničující. Jediné, na co jsem byla schopna myslet, byla skutečnost, že nebudu moci běhat, lyžovat, šplhat po horách, atd… v podstatě dělat všechny věci, které mě dělají, tím, čím jsem. Připadala jsem si, jako bych ztratila vlastní identitu.

Poté jsem ale od Montane týmu obdržela krásný deník s ručně vepsanou poznámkou. Poslední její věta mě opravdu dostala: „Jste víc než jen to, co děláte.“

Nemohla jsem uběhnout 100 km nebo udělat 100 angličáků, ale stále jsem to byla já, ta naštvaná Katy jako krabička plná žab. Rozhodla jsem se přestat litovat samu sebe a postavit se zranění se stejným úsilím, jako bych čelila jakékoliv jiné výzvě. Během některých ultra závodů a expedic si často říkám, že „přístup k situaci představuje rozdíl mezi utrpením a dobrodružstvím“. Ačkoli toto zranění bylo nešťastné a neočekávané, nebyl to pro mě žádný rozdíl. To, že jsem byla zraněna, neznamenalo, že musím přestat dělat vše, co miluji, jen to znamenalo, že jsem se musela přizpůsobit – a navíc, jsem ze sebe nechtěla udělat bramboru.

Nyní jsem 13 týdnů po rekonstrukční operaci a za posledních několik měsíců jsem se naučila spoustu věcí.

Ačkoliv každý fyzioterapeut, který mě viděl, tvrdil, že se budu muset hodně ovládnout, abych se nepokoušela běžet nějaké ultra s tímhle kolenem, ale ukázalo se, že jsem nakonec velmi dobrý pacient (ve skutečnosti i celkem oblíbený). V podstatě dělám to, co mi bylo řečeno (až na jednu výjimku, kdy jsem v ortéze několik dní po operaci skákala v kuchyni, když hráli moji oblíbenou písničku). Byla jsem na sebe přísná a poctivě absolvovala rehabilitační program, zůstala jsem i velice aktivní po celou dobu a co je nejdůležitější, udržovala jsem v mysli světlo na konci tunelu.

Na základě svých zkušeností jsem dala dohromady 5 pravidel, která mě udržují na správné cestě a doufám, že budou užitečná pro ostatní, kteří se v současné době potýkají se zraněním nebo neúspěchem, bez ohledu na jeho velikost.


5 pravidel, jak úspěšně čelist svému zranění:

  • Poslouchejte své tělo

Dávala jsem si za vinu, že jsem neposlouchala svoje tělo. Často jsem šla na doraz, ale měla jsem si raději odpočinout. Nemůžeš si to dovolit, když se tvoje tělo snaží vyléčit samo a k tomu je zapotřebí spoustu energie. Na druhou stranu, když se cítíte dobře, využijte příležitosti a dejte si nějakou výzvu. Vždy jsem kladla důraz na rehabilitaci a trénink, ale je dobré vědět, kde je vaše horní hranice a sledovat varovné příznaky a občas si dát prostě pauzu. Závěrem, odpočinek a cvičení jsou stejně důležité, stačí najít správnou rovnováhu, která vám pomůže dosáhnout požadovaných výsledků. Každý je jiný a jen vy znáte své tělo lépe než kdokoli jiný.

  • Rehabilitace je stejně důležitá jako trénink

Rehabilitace vám byla doporučena vaším doktorem z určitého důvodu, tak ji dodržujte. Jsem zvyklá trénovat tak tvrdě, že se blížím k vykašlávání poloviny plic, takže oceňuji, jak zázračné mohou být rehabilitační cvičení. Nemůžete očekávat zlepšení, aniž byste nestavěli na pevných základech. Rehabilitaci jsem podstupovala se stejným odhodláním jako bych trénovala na ultra závody – akorát mé cíle jsou jiné, ale to je v pořádku. Namísto toho, abych se zaměřila opakované výběhy do kopců, cílím na nejlépe zvednuté paty a propojení kloubů.

  • Buďte kreativní

Jak jsem se zmínila, rehabilitace může být často docela dřina, takže buďte nápadití, bavte se a začleňte cvičení do své běžné denní rutiny. Například, při čištění zubů stojím na jedné noze se zavřenýma očima po dobu 2 minut-to jsou 2minuty důležité rehabilitace dvakrát denně, aniž bych o tom věděla. Díky zapojení rehabilitace do jiných aktivit se budete cítit méně „rehabilitačně“. Třeba, když máte Zoom meeting, můžete s přáteli dělat dřepy. A pokud vám připadá cyklistický trenažér nudný, můžete hrát hru jako já nazvanou „Pojmenuj píseň“. Při jízdě na turbo trenažéru tančím / předvádím píseň a zveřejňuji příspěvky online, aby mohli ostatní hádat. Píseň ,Ain’t No Mountain High Enough, byla velmi oblíbená. Nezáleží na tom, jak hloupé to je, pokud vám to pomůže dokončit to, co jste si předsevzali.

  • Zaměřte se spíše na to, co MŮŽETE dělat, než co neumíte.

Ti, kteří mě dobře znají, pochopí, co pro mě mé nohy znamenají. Jsou mi elektrárnou, mým způsobem dopravy a obvykle tvoří asi 75% mé tělesné hmotnosti. Bylo pro mě těžké přijmout, že by výrazně oslabily tím, že nedostanou obvyklou dávku tréninku, na kterou jsou zvyklé. Přebrala jsem si to v hlavě a uvědomila jsem si, že mohu posilovat horní polovinu a střed těla a vypracovat pěkný pekáč buchet. Tato vynucená pauza mi také dala časový prostor, abych si připomněla svoje staré zájmy a koníčky, jako je malování, učení se ruštiny a plavání ve studené vodě (slovo plavání neberte doslova, je to spíše lapání po dechu a rychlé šlapání vody, abych se ujistila, že se mé končetiny neproměňují v kusy ledu).

  • Každá malá výhra je krokem ke konečnému cíli.

Každá malá výhra je krokem ke konečnému cíli. Cíl se může tvářit jako ohromující nebo nedosažitelný, rozdělte si svoji cestu k cíli na několik částí. Každý malý pokrok je úspěchem. Každý malý splněný cíl je krokem ke splnění cíle velkého. Zapisujte si do deníku, abyste se zpětně mohli podívat, jakých úspěchů jste postupně dosáhli. Před několika týdny jsem měla pocit, že moje hamstringy neexistují, nyní je hbitě ohýbám a jsem na to hrdá. Často si představuji, kde chci být a čeho chci dostáhnout..v cíli ultra závodu nebo na vrcholu hory a to mi velmi pomáhá v mém přesvědčení. Každé tvrdé úsilí znamená, že zítra budu zdatnější, odolnější a silnější než včera a o den blíže svému cíli.

PS: Stále se usmívejte – to je terapie zdarma.

Toto vše bych nezvládla sama a tak mé poděkování patří všem, kteří mě dosud podporovali a ulehčili mé zotavení, konkrétně Thornbury Clinic, Montane, 6 Rifles, CTCRM, chirurgickému tým v Oxford Nuffield Orthopedic Center a samozřejmě mým úžasným přátelům a rodině – ta představuje celý můj svět.


← Zpět na seznam článků